Upřímně zimu nemám ráda. Vždycky jsem si přála, aby toto období neexistovalo. Bohatě by mi stačilo jaro, léto, podzim. Jenže kvůli mně zima v roce nezmizí a tak se s ní snažím žít. Mám naštěstí pár zaručených tipů, jak se s ní smířit a nacházet v ní to dobré.
Ve svém názvu jsem si vypůjčila slova od Filipa Topola z desky Střepy, které se mi pokaždé vybaví, když se ponořím do pocitu z tohoto období. Pak se promění v krásnou bílou náruč, která konejší. Je to taková inspirace, jak se sladit s tímto obdobím, které je těžké, únavné, občas melancholické, občas prostě jen dlouhé.
Je to období, které nás učí slevit ze svých aktivit. Zpomaluje se metabolismus, je čas na lehkou pasivitu, koukání z okna a horký čaj. Když se tomu nechceme přizpůsobit, většinou si o to tělo samo řekne a třeba si přivolá nějakou chorobu, jenž nás donutí ubrat.
Když se naučíme ji respektovat v její moci, s níž k nám přichází, pak se stává naším přítelem. Dovolí nám zakusit, jaký je to výjimečný pocit, když se sejdeme s přáteli nebo v rodinném kruhu a jen tak si povídáme. Nastává jedinečná příležitost zapálit oheň v kamnech nebo zapálit svíčky a dívat se do plamenů, které uklidňují a přinášejí hluboký pocit bezpečí a jistoty.
Zima je jediné období v roce, které ukončuje, dotváří a nechává doznít. Můžeme si ji představit jako relaxaci na závěr jógové praxe. Bez ní bychom se cítili neúplní, veškerá fyzická praxe by nezískala tu kvalitu, jenž v sobě ukrývá, jakmile se uvolníme v šavásáně. Učí nás nespěchat, nelpět, nebýt první. S vděčností a pokorou se s ní pak můžeme rozloučit, když konečně přijde jaro.