Sobectví nás stahuje do uličky samoty a oddělenosti a z toho nás může dostat ven soucit. Je to asi jediný lék, jak ubrat z vlastních potřeb, které klademe výš než potřeby ostatních. Samozřejmě tím nemyslím, že sami sebe začneme usurpovat, abychom nakrmili hladové pod mostem, kteří kolikrát ani netrpí hladem.
Soucit je pojem, který si mnoho lidí plete s lítostí. Většina z vás však už ví, že lítost ubírá energii tomu, s nímž lítost cítíme. Soucit naopak posiluje toho, s kým soucítíme. Už to samotné: „Je mi tě líto“, vlastně zní: „Ty chudáčku“... Můžeme z toho vycítit, že někoho snižujeme do pozice bezmoci. Naopak, když vyslovíme: „Cítím s tebou“, „Myslím na tebe“ nebo „Chápu tě“ už dává najevo, že se snažíme vžít a tím tedy soucítit s danou osobou, aniž bychom ji nějak limitovali a snižovali jeho váhu.
Není jednoduché, to hned začít rozeznávat. Ani já se někdy netrefím svým vyjádřením. Ale více než vyjádření samotné je, jak to doopravdy cítím. A dá se to trénovat.
Pokud jsme řidiči, dobrým příkladem může být řízení auta. Když za volantem nadávám a nechám se strhnout vlastními požadavky a například nepustím do kolony auto z vedlejší silnice, zrychlím, když se chce zařadit auto do mého pruhu, dělám, že nevidím stojícího na přechodu, jsou známky toho, že nemám asi dobře nastavené vnímání sebe v kontaktu s okolím. Pokud to chci změnit, tak přicházejí na řadu psychotesty a možná dlouhodobé terapeutické procesy. Anebo prostě to jednou, dvakrát, vícekrát zkusím jinak: například počkám až se zařadí to auto přede mnou, nebo když někdo zazmatkuje, nezačnu na něj hned nervózně troubit nebo pustím někoho vyjet, když je evidentní, že se nemůže dostat z řady zaparkovaných aut. Možná tímto chováním docílím toho, že z toho nakonec budu mít i dobrý pocit.
Něco jiného však je, když se octnu v situaci, kdy mě nikdo nechce pustit a já už čekám v přídavném pruhu půl hodiny, na kruhovém objezdu už jedu po třetí a stále si nejsem jistý, kudy odbočit nebo mě vytrubují na každém semaforu, protože se nemůžu rozjet. To pak budou lepší ty psychotesty a nějaká ta terapie by neškodila. Tady nejspíš snižujeme sami sebe před ostatními, což je zase jiný případ..
Ale soucítit se můžeme naučit i sami se sebou. Můžeme tak nahradit velmi častou sebekritiku. Takže když se zase na sebe za něco zlobím, co jsem zrovna nevykonal podle nějakých svých představ, tak můžu zkusit místo toho pochopení se sebou, prostě jsem to udělal, jak to zrovna bylo v mých silách. A nakonec se mi podaří soucit vypěstovat do té míry, že mi přijde přirozený i s lidmi okolo mě a rozhodně se mi s ním bude lépe žít než bez něj.
Soucit jako emoce je silná duševní hodnota, která povznáší díky své empatii k druhým a propojením s nimi. Je to jako jóga, která znamená spojení v jedno. Když se teď na chvilku zamyslíme a prožijeme soucit třeba k někomu i z našeho blízkého okolí, kdo se právě nemá moc dobře, už jen tímto stavem mysli začínáme s praxí jógy. A to se přece vyplatí! :-)