Začíná nový školní rok a s ním nové lekce jógy a s tím i noví zájemci o jógu. První, co se snažím na lekcích vysvětlit a pak stále a stále opakuji je, že praxe jógy není o výkonu. Všímám si, že někteří se úpěnlivě snaží dostat do nějaké pozice, protože se mylně domnívají, že o tom to je. Jenže o tom to vůbec není.
Když cvičím jógu, tak nejraději se zavřenýma očima. Je to ten stav, kdy naprosto přesně vím, kam můžu zajít, do jaké míry se předklonit nebo zaklonit, jak dlouho vydržet v pozici a jak dlouho odpočívat. Přitom je tu můj dech jako vládce. A já ho na slovo poslouchám, stejně jako své tělo, které svými jasnými signály dává najevo, jak na tom je. Je to harmonie těla a mysli, kdy ego mlčí.
Ego potřebujeme k dosahování svých cílů a k vymezení svého individuálního já. Pokud se však ujme vlády při praxi jógy, dlouho nám užitek nepřinese. Sice se obracím k začátečníkům, abych jim vysvětlila, že tu jsou pro sebe a nemají tedy soutěžit se sousedem vedle nebo se mnou, ale velmi často se stává, že i otrlí jogíni se rvou do pozic, i když přitom křiví ústa a vzdychají jako naposled. Pak se ještě zlobí na sebe, že jim to nejde a nutí své tělo jít za hranice.
Jóga je jemné cvičení, kdy s úctou nasloucháme svému tělu, svému vnitřnímu hlasu, abychom získali fyzické i duševní zdraví. Pomáhá nám získat energii a sílu čelit dennodenním úkolům a výzvám. Nikdy se nestane závodní disciplínou, ledaže by se výhercem stal každý, kdo se zúčastní.