Jóga je komplexní soubor návodů na zkvalitnění fyzického a duševního zdraví. To znamená, že obsahuje i meditaci. Ale co je vlastně ta meditace? Strnulé soustředění se zapletenýma nohama na odlehlém místě v tichu a temnotě byla moje představa, když jsem se s meditací teprve seznamovala.
Postupně se tato představa upravovala podle informací, které se ke mně dostávali spíše vlastním pátráním a praxí. Při studiu jógy v Praze ani v Brně jsem se totiž nic bližšího nedozvěděla, i když teoreticky jsme to téma probírali. Zajímalo mě to víc, ačkoliv jsem si myslela, že to pro mě není, že nevydržím ani pět minut sedět v klidu a na nic nemyslet. To už jsem pochopila, že meditace je hlavně ztišení smyslů a myšlenek a klidná pozice s rovnou páteří je jen nástroj.
A tak jsem to občas zkusila. Moc mi to nešlo. Někdy jsem uprostřed meditace vstala a šla třeba umýt nádobí nebo zalít květiny. Prostě mi přišlo důležitější jít něco dělat než jen tak nečinně vysedávat sama se sebou. Jindy jsem uletěla na vlně nějaké myšlenky, kterou jsem okamžitě chtěla realizovat, případně se pustit do jejího řešení. Někdy se spustila záplava emocí spojená s problémem, který se mi neustále vracel do hlavy a mé ego se jím chtělo mermomocí zabývat nebo ho zaplašit.
Časem jsem se přistihla, že si sednu, zavřu oči a chvíli jen tak sedím, protože mi to dělá dobře. Pozoruji dech, odpoutám se od všech důležitých problémů, myšlenek a pocitů a jen tak jsem. Myšlenky se dost často vrací, ale jen abych si v nich udělala pořádek. Někdy mě některá z nich pohltí, ale když chci, tak ji zase pustím a jenom jsem.
Jindy si pohraju s představami a pouštím do svého pole barvy, které cítím, že potřebuji. Buď mě uklidňují nebo mi něco sdělují. Někdy si jen tak povídám a nějaké „mé druhé já“ mi odpovídá. A někdy taky prosím. Prosím třeba o to, abych byla hodná na své děti a muže, abych zůstávala se svým vnitřním já v harmonii, abych slyšela, co je skutečně pravdivé a nepodlehla iluzím. Aby nad zlostí vždy zvítězila láska. Taky medituji, když něco tvořím nebo praktikuji jógu. Prostě se do toho pustím tak, že není žádné myšlenky, jen dech, přítomnost a radost v bytí zároveň.
Četla jsem několik knih od Dalajlamy a jeho několikahodinové meditace ve mně vzbuzují úžas. Je to každodenní obrovská práce s uvědomováním si sebe, která se v něm odráží. Obdivuji jeho srdečnost a vervu, s níž se pouští do osvěty, aby se nám tu společně hezky žilo. Když si na něj jen vzpomenu, tak mě zplavuje pocit nekonečné úcty, pokory a spokojenosti se vším, tak jak to prostě je.
Můj život je však úplně jiný než jeho a k hodinovým meditacím se dostanu jen výjimečně. Tak si neustále hledám a nacházím vlastní způsoby meditace, aby mi přidaly na kvalitě a hodnotě života. Vlastně tady to platí dvojnásob: „Každá cesta je cíl.“ A taky: „Není důležité jak, ale prostě jen začít.“