Pocházím z města. Více méně jsem v něm žila asi 40 let, i když ne na stejném místě. Jsem ráda, že jsem ho poznala, že jsem tam mohla vyrůstat. Dalo mi spoustu zážitků a zkušeností, které bych na venkově nikdy neprožila. Kulturní vyžití na dosah a společnost tak proměnlivá, že si člověk mohl vybírat. Na můj osobní růst měl obrovský vliv prostředí, kde jsem se pohybovala. Ráda jsem nasávala atmosféru zhýralého zákoutí města nebo se nechala unášet intelektuálními rozhovory u piva. Ale také jsem se nechávala hýčkat dobrým jídlem nebo lepší společností. Vlastně se mi líbila ta rozmanitost ulic, filozofických směrů a pestrost povah mých přátel a kamarádů.
I když život ve městě má příchuť zkaženosti a špatného ovzduší, má také nádech romantiky. Kavárny, bary, divadla, kina, sauny…Vůbec mi to nepřišlo vzácné. Žije zde spousta lidí, které běžně potkáváte a nezdravíte, protože se prostě neznáte. V podstatě málokdy jsem znala i nějakého souseda. A když, tak jen tak povrchně, že jsme se ze slušnosti zdravili, ale jak se má, jsem vůbec netušila.
Pak jsem se přestěhovala s rodinou na venkov. Je tu bezmála 200 obyvatel. Není tu obchod, restaurace ani lékárna. Bydlíme ve spodní části této vesnice a stavíme si slaměný dům ve vrchní části vesnice. Známe všechny sousedy okolo nás. Známe tu už hodně obyvatel a už i o nich hodně víme. Je tu čistý vzduch, kopce, lesy, příroda na dlani, v zimě sníh, v létě tu běhají srnky a rostou borůvky. Hodně se tu pije, ale lidé jsou hodní, i ti, co pijí víc, než by měli.
Život na venkově mě učaroval, ale město mi chybí. Ráda se tam vracím. Procházím se po ulicích, sleduju tep města za oknem kavárny a užívám si jeho svobodu. Bydlet bych tam už ale nechtěla. Líbí se mi ten zpomalený rytmus na vsi. Ve městě se prožívá všechno moc rychle a není čas to vychutnat. Možná je to proto, že je tam tolik příležitostí, které chce člověk stihnout. Tam, kde nic není, se zastavuje čas a prožitek má hloubku a přítomnost je delší. Každá činnost zde má smysl a hned je vidět. Ten zasadí strom kolem cesty, kudy chodím, tamti pěstují brambory a cibuli, kterou si pak koupím, tamhle mají zase vejce a česnek a ti od vedle nám pomůžou dokončit fasádu a ještě tamti říkali, že by nám půjčili nářadí..
Nakonec je vlastně jedno, kde bydlíme. Každé místo má něco a každému vyhovuje něco jiného. Znám pár lidí, kteří hodně cestují. Jakmile je to někde omrzí, tak zase jedou jinam. Každé to nové místo, kam přijedou, je zezačátku skvělé, jsou z něj nadšení, ale po čase jim začne lézt na nervy a zase ho opustí. Myslí si, že ještě nenašli to pravé místo pro život. Pamatuji si, jak jsem tehdy ve Skotsku, kde jsem nějakou dobu žila a asi také něco hledala, přišla na to, že to není o místě, ale o srdci.