Naše rodina není velká, máme 2 děti. Holčičky. Teda ta starší už žádná holčička není, už má 11, chodí do šesté a má svůj rozum. Ta mladší má 2 a půl, ještě nikam nechodí a svůj rozum nemá. Vlastně ani nevnímá, co je to opatření proti šíření koronaviru. Vůbec jí nepřijde divné, že se zavírají hospody, obchody, sportovní kluby a že jsme dost často a dlouho doma. A že když jdeme ven někam na veřejnost (do supermarketu), nosíme roušky. Zpočátku jí to zřejmě přišlo zajímavé a chtěla roušku nosit i doma. Teď jí to na puse nevydrží ani 5 vteřin.
Tahle malá holčička se jmenuje Magdalénka a je stále v pohybu. Nemusím jí říkat, protáhni si záda, zpevni bříško, narovnej se.. Všechno tohle dělá spontánně, někdy se točí dokola, tancuje, skáče, vše, co ji napadne. Někdy se k jejím pohybům přidám i já a učím se od ní. Když se jí nechce a je unavená, tak si sedne a hraje si nebo poslouchá písničky. Relaxuje.
Ta starší se jmenuje Romanka a skoro se nehýbe. Hlavně, když má distanční výuku. Celé dopoledne, někdy se to protáhne až do odpoledne se učí u počítače v sedě nebo se jen na židli kroutí. Ten rozsah pohybu však nestojí za zmínku. Snažím se ji přimět, aby si se mnou zacvičila jógu. Se mnou ji však doma cvičit nechce. Aby mě potěšila, tak si našla nějaké cvičení na youtube nebo v aplikaci a zkusila si cvičit sama pro sebe. Na jaře byla trochu aktivnější a cvičila pravidelně několik týdnů. Na podzim to vydržela dva dny. Faktem je, že na podzim je brzy tma, takže na nějaké procházky to moc není a ještě k tomu bláto a sychravo nás ani trochu nemotivuje vyjít si ven.
Takže když je stále doma, je lenivější a lenivější. Čte si knihy (je vášnivá čtenářka), občas koukne na nějakou pohádku nebo film nebo se zavře do pokoje a něco si tvoří. Toť vše. Ke všemu, co děláme je potřeba motivace. A úplně nejvíc to platí u dětí. My dospělí jsme schopni se občas vyburcovat k nějaké nelibější činnosti, protože víme, že nám třeba něco přinese nebo jsme si ji uložili jako povinnost. Děti si nic za úkol nedávají, to je přece absurdní, vždyť ve škole mají úkolů dost. Proč by si je dávaly samy sobě. Jsou rádi, když nic nemusí, když jim nikdo nic nepřikazuje. Já jsem docela tolerantní rodič. Můj přístup k rodičovství je liberální, i když má určité hranice. Jsem toho názoru, že pokud ji budu do něčeho nutit, jen se jí to zprotiví. A tak většinou jen přihlížím a snažím se nehodnotit.
Pevně doufám, že toto období brzy přejde a děti zase budou chodit do školy, na tělocvik, do kroužků, kde se potkají s kamarády a budou se zase hýbat, aby se jejich těla dobře vyvíjela a rostla. Třeba pochopí daleko dříve, že nic není samozřejmé. Že válet se doma a nechodit do školy není zase taková výhra, jak se může zdát.