Chodívám cvičit pro takovou naši místní partu seniorů, spíše tedy seniorek. Říkáme tomu Jemná jóga pro seniory. Začínáme na židli, pak se přesouváme do stoje nebo na podložku. Máme různé varianty pozic, které pomáhají i těm, kteří jsou více omezení v pohybu.. Každý si přijde na své.
Jsem ráda za ty nadšené jogínky, které jsou šťastné, že se můžou hýbat, že se někdo věnuje také jim. Vždyť pro děti je tu spousta kroužků a koníčků a na ty naše babičky a dědečky se zapomíná. A jak oni to dokáží ocenit! Kolikrát si tím uleví od bolestí, přijdou na lepší myšlenky, zvedne se jim nálada.
Těší mě, když můžu pro každého najít pohyb, který vydá za tisíce lékařů. Baví mě hledat ve svém těle ty nejjemnější signály, které dotváří celou strukturu pohybu. I já jsem byla v mládí omezená v pohybu a musela jsem si hledat cestu, jak se postupně omezení zbavovat, případně je využít jako přednost.
Často mám před očima rentgenové snímky, které mě odsoudily k nehybnosti. I nyní na mě padají stíny pochybností a strachů, jak dlouho ještě vydržím zůstat v kondici, do níž jsem se horko těžko dostávala několik let.
Nakonec se snažím udržet si ten pocit vděčnosti, že jsem tam, kde jsem. Že je vlastně jedno na jak dlouho to bude. Vždycky je tu prostor pro zlepšení, vždycky se dá s tělem pracovat. A když to nejde fyzicky, tak se dá začít hlouběji s tou duševní prací. Ta je nekonečná a osvobozující.