Nebo také: Chci nechtít, jak jsem nedávno zahlédla upoutávku na divadelní hru, která svými slovy vystihuje totéž. Dost se poslední dobou zamýšlím nad tím, co chci a že bych radši chtěla míň. Chtíč je pohon a udává směr. Není problém si vytyčit své cíle, kterých chci dosáhnout. Horší je si uvědomit, že za to pak musím nést odpovědnost a to může také znamenat víc a víc práce a míň a míň volna.
Třeba když se rozhodnu, že se chci stát matkou a stanu se. Mám pak zodpovědnost za své dítě a spoustu práce mi přibude. Musím vyprat plíny, uklidit hračky, postarat se o vše, co dítě potřebuje, včetně výchovy, aby to moje dítě bylo spokojené a dobře se vyvíjelo. Když se najednou chci vdát nebo žít s partnerem, tak je tu opět další práce navíc, pokud se mi to podaří a najednou začnu s někým bydlet. Musím pak třeba prát další prádlo, aby měl partner čisté ponožky, uvařit teplý oběd nebo víc uklízet v domácnosti, dále je to také vědomá péče o vztah, který se musí neustále udržovat stejně jako ty ponožky. Pokud vyměním bydlení například malý byt za dům se zahradou, opět práce a starostí přibývá. Postupně se to kupí, a najednou zjistím, že už vůbec nemám čas si zajít do divadla, potkat se s přáteli nebo se věnovat jiným zálibám a činnostem, které mi najednou tak strašně chybí. Může to být samozřejmě i obráceně. Chceme-li vybudovat kariéru, věnovat se své zábavě, spoustě přátel a koníčkům, najednou nám třeba začne chybět to zázemí a rodina. Někdo se v tomto období úplně ztratí a jen naříká a běduje, kolik toho musí dělat a nevidí, že na začátku všeho, bylo jeho vlastní rozhodnutí a chtíč tohle všechno mít.
Kdo si je však schopný uvědomit, že na počátku mu jeho ego řeklo, že to všechno chce, tak může dojít do fáze, kdy toho začne chtít míň. To mám třeba teďka já. Když mě občas zachvátí nějaká potřeba nebo chtíč, který se mnou zacloume, že by bylo hezké, kdybych měla třeba to nebo tamto, ihned se snažím zastavit a zvážit, jestli je to opravdu nutné mít a kolik by to mohlo zase stát práce a energie. A týká se to úplně všeho a poslední dobou hlavně nákupu věcí, oblečení a jídla. Věci, které spotřebujeme a přetvoříme je na odpad, oblečení, které vezmeme párkrát na sebe a už odkládáme pryč, jídlo, které ani nestihneme sníst a už je na vyhození. Myslím, že je lepší alternativa mít všeho lehký nedostatek. Moct si to dovolit, ale ne nutně hned pořizovat. To je pak skvělá příležitost učit se žít s méně, ale volněji. Necítit takovou závislost na všem, co mi chybí a musím si to hned mít. Dokonce se může stát, že najednou začnu více dávat a méně brát. Najednou se člověk stává štědrým a velkorysým, aniž by si za to něco přál. Najednou zjistím, že to dávání mě uspokojuje víc než braní a dostávám se tak do své druhé životní fáze.
V józe bych to přirovnala k Nivrti marga a Pravrti marga – cesta rozvoje a cesta návratu. Každý z nás by měl poznat obě tyto fáze, které jsou součástí našeho života. Když to zkrátím, tak první část života by měla patřit Pravrti a druhá Nivrti. Ale každý ten zlom může prožívat v jiném věku, takže to není přesně ohraničeno a ani to neznamená, že musí být obě fáze stejně dlouhé. Někdo může zažít pouze první fázi a k druhé se nikdy nedostane, přestože se dožije 99 let. Pakliže se někdo jiný dostane do druhé fáze velmi brzy, žije dlouhý spokojený život. Toto je ponaučení, které se nedá jinak pochopit než prostě zažít. Ale myslím, že většina z nás ví, o čem mluvím.